Ze života interiérové designérky: 5. A co když se mi to nebude líbit

Bude to moc umělecké? A co když mi ta paní navrhne… něco divného, výstředního ?!

"A jak to vlastně bude vypadat?"
"Co mi to ta paní navrhne?"
"A co když se mi to nebude líbit?!"

To jsou věty, které interiérová designérka slyší častěji než "Dáte si kávu?"

V očích některých klientů jsme totiž tak trochu podezřelé bytosti. Něco mezi umělcem, který chce mít doma místo židle obří kámen, a bytovým šamanem, který komunikuje s duší prostoru a navrhuje fialové stropy, protože "to tak cítí".

Ruku na srdce. Ano. Každá designérka má někde hluboko v sobě malý tajný sen. Navrhnout kancelář kreativního týmu, kde ze stropu visí světelná instalace připomínající roj medúz. Nebo hotelový pokoj, kde je na zdi obrovská červená skulptura, trošku šokující, trošku nepochopitelná — a přesně taková, že si host po letech řekne: "Nevím, kde to bylo… ale bylo to tam s tou červenou věcí na zdi!"

Extravagantní kadeřnictví. Apartmán, kde se lidé fotí v každém rohu. Prostor, který má odvahu být zapamatovatelný.

Jenže většina klientů nežije v designovém apartmánu připraveném na focení do časopisu.

Jsou to lidé, kteří ráno vstávají do práce. Učitelé, úředníci, lidé z obchodů. Mají děti, které potřebují psací stůl. Mají piano po babičce. Mají hodiny, které tikají už třetí generaci. O Vánocích potřebují někde ubytovat babičky, kufry musí někam zmizet, notebook musí mít své místo a telefon taky.

Někdo chce velkou knihovnu.
Někdo sbírku CD, které odmítá vyhodit, protože "to je historie".
Někdo miluje hortenzie.
Někdo má tisíc fotek z cest a chce je vidět.

A někdy není sklep. Ani balkon. Ani půda. Jen velmi kreativní potřeba, to všechno někam uložit a nějak poskládat. Navíc, byty se stále zmenšují. Jenže život se nezmenšuje.

Někde právě děti vylétly z hnízda a najednou se realizuje sen o pracovně a hostinském pokoji. Jinde naopak dětský pokoj právě vzniká.

A v tu chvíli přichází designérka. Ne s červenou skulpturou velikosti lednice. Ale s otázkami.

Kdo tady žije?
Co potřebujete?
Co máte rádi?
Co vám vadí?

Interiér se totiž nenavrhuje pro fotografii. Navrhuje se pro Váš život.

A hlavně — není to tak, že po první schůzce zmizím a jednoho dne se vrátím, rozbalím návrh a slavnostně oznámím: "Tak. Tohle je ono. Zvykněte si."

Tak to opravdu nefunguje.

Vždy je prostor na připomínky. Na diskuzi. Na změny. U dispozice. U barev. U materiálů. U všeho.

Protože cílem není vytvořit interiér, který se líbí designérce.

Cílem je vytvořit interiér, který se líbí vám.

A dokud se vám nelíbí, ještě jsme neskončili.

A ta červená skulptura?

Tu tam dáme jen tehdy… když ji budete chtít. Nebo když pro ni najdeme perfektní místo vedle hodin po babičce. A babička ji schválí. To je totiž teprve skutečný designérský úspěch.