Ze života interiérové designérky: 5. A co když se mi to nebude líbit? Co když mi ta paní navrhne nějakou hrůzu? 

Bude to moc umělecké?  Výstřední? 

"A jak to vlastně bude vypadat?"
"Co mi to ta paní navrhne?"
"A co když se mi to nebude líbit?!"

To jsou otázky, které interiérová designérka zase až tolik neslyší přímo od klientů, ale ví, že vibrují při schůzce prostorem.

V očích některých klientů jsme totiž tak trochu podezřelé bytosti. Něco mezi umělcem, který chce mít doma místo židle obří kámen, a bytovým šamanem, který komunikuje s duší prostoru a navrhuje fialové stropy, protože "to tak cítí".

Ruku na srdce. Ano. Každá designérka má někde hluboko v sobě malý tajný sen. Navrhnout kancelář kreativního týmu, kde ze stropu visí světelná instalace připomínající roj medúz. Nebo hotelový pokoj či apartmán, kde se lidé fotí u každého detailu a fotky sdílí na sociálních sítích. Prostor, kde je na zdi obrovská červená skulptura, trošku šokující, dost neuchopitelná, ale přesně taková, že si host po letech řekne: "Nevím, kde přesně to bylo… ale bylo to tam s tou krásnou příšerností na zdi!"

Jenže klienti běžně nežijí v designovém apartmánu připraveném na focení do časopisu.

Jsou to lidé, kteří ráno vstávají do práce. Učitelé, úředníci, lidé z obchodů. Mají děti, které potřebují psací stůl. Mají piano po babičce. Mají hodiny, které tikají už třetí generaci. O Vánocích potřebují někde ubytovat babičky, kufry musí někam zmizet, notebook musí mít své místo a telefon taky.

Někdo chce velkou knihovnu.
Někdo sbírku CD, které odmítá vyhodit, protože "to je historie".
Někdo miluje hortenzie.
Někdo má tisíc fotek z cest a chce je všechny vidět.

A někde není ani sklep. Ani balkon. Ani půda. Existuje jen velmi kreativní potřeba, to všechno někam uložit a nějak prakticky poskládat. Navíc, byty se sice stále zmenšují, jenže život se nezmenšuje.

Někde právě děti vylétly z hnízda a najednou se realizuje sen o pracovně a hostinském pokoji. Jinde naopak dětský pokoj právě vzniká.

A v tu chvíli přichází designérka. Ne s červenou skulpturou velikosti lednice. Ale s otázkami.

Kdo tady žije?
Co potřebujete?
Co máte rádi?
Co vám vadí?

Interiér se totiž nenavrhuje pro fotografii. Navrhuje se pro Váš život.

A hlavně — není to tak, že po první schůzce zmizím a jednoho dne se vrátím, rozbalím návrh a slavnostně oznámím: "Tak. Tohle je ono. Tady to máte. Zvykněte si."

Tak to opravdu nefunguje.

Vždy je prostor na připomínky. Na diskuzi. Na změny dispozice, barev, materiálů.

Protože cílem není vytvořit interiér, který se líbí designérce. Cílem je vytvořit interiér, který se líbí vám.

A dokud se vám nelíbí, ještě jsme neskončili.

A ta červená skulptura?

Tu tam dáme jen tehdy, když ji opravdu budete chtít. Nebo když pro ni najdeme perfektní místo vedle hodin po babičce. A babička ji schválí. To je totiž teprve skutečný designérský úspěch.