Ze života interiérové designérky: 3. Kdo tady tomu velí

Jedna z nejdůležitějších otázek mé profese nezní "Jakou barvu zvolíme?" ani "Kolik to bude stát?". Ta úplně zásadní otázka při každém návrhu interiéru domu nebo návrhu bytu zní mnohem prostěji:
"Jaký je v této domácnosti rozhodovací proces?"

V ideálním případě přijdu na úvodní schůzku a doma je celá sestava. Paní, pan manžel nebo přítel, děti, pes, někdy i rybičky. Ty sice nic neříkají, ale když je objevím, mám pocit, že na mě významně koukají ve smyslu:"Jsme tady. Určitě na nás při tom interiérovém designu bytu nezapomeň."

Každý má možnost říct, jak si svůj domov představuje. Někdo řeší návrh obývacího pokoje, někdo sní o dokonalém návrhu kuchyňské linky, děti mají barevnou představu o návrhu dětského pokoje s lezeckou stěnou a pes by si pravděpodobně přál hlavně strategicky umístěný pelíšek.

A já přesně vím, na čem jsem.

Všichni u stolu, všichni zapojení, bytová designérka šťastná.

Pak je tu ale druhý, také poměrně častý scénář.

Zazvoním. Otevře paní. Usměvavá, milá, připravená. Sedneme si a začneme probírat potřeby, představy, styl i barvy. Po krátkém rozhovoru a nenápadném průzkumu bytu je mi jasné, že domácnost tvoří paní, manžel nebo přítel, dvě děti, pes, křeček… a ty rybičky tam někde určitě taky budou.

"A pan manžel?" zeptám se opatrně. Budu mít možnost s ním mluvit?

Paní mávne rukou:
"Tomu je to jedno. On to nechává na mně."

V tu chvíli se ve mně ozve tichý vnitřní hlas zkušené interiérové designérky, že je třeba zbystřit.

Moje zkušenost je totiž neúprosná. Partnerovi je to jedno… do chvíle, než vznikne finální návrh interiéru. Nebo ještě lépe – do chvíle, než se blíží realizace.

A pak se stane něco zvláštního.

Muž, který "to nechal na paní", se znenadání objeví a začne být velmi aktivní. Najednou stojí přede mnou a říká věty jako:

"A nešlo by to tady udělat kratší?"
"Já jsem si to představoval tmavší… víc industriálně."
"A tu zeď bych možná nechal."

Tu zeď, na které jsme se po důkladné analýze prostoru a třech diskuzích při návrhu obývacího pokoje rozhodly, že ji zbouráme.

V té chvíli nastává interiérový moment pravdy. Je třeba se posadit a znovu celý projekt projít. Tentokrát detailně – s panem manželem.

Proto jsem se během let praxe naučila jednu důležitou věc. Snažím se partnera zapojit do procesu od úplného začátku. Co nejvíc nenápadně. Někdy dokonce lehce proti jeho vůli.

"A co na to říkáte vy?" vyruším dotazem pána od počítače.

"Já? Mně je to jedno," odpoví zdvořile."Jen mi tady nechte ten stolek na práci."

Má pocit, že tím vyjádřil úplně všechno, co bylo potřeba.

Omluvím se za svou neodbytnost, bez které se při návrhu interiéru domu bohužel neobejdeme, a ptám se dál. Na podlahu. Na materiály. Na barvy. Na to, kolik hodin denně u toho stolku pracuje a jak moc se zapojuje do vaření – protože to může ovlivnit i návrh kuchyňské linky.

A velmi si cením jeho úsilí. Protože odpovídat cizí ženské, která se ptá na pocity, materiály a ergonomii pracovního koutku, je pro mnoho mužů disciplína téměř olympijská.

Když se totiž všichni zapojí včas, je to ku prospěchu věci. Požadavky všech členů domácnosti se promítnou do návrhu tak, jak to jen jde. Interiérový design bytu začne dávat skutečný smysl.

Rybičky spokojeně mávají ocáskem.
Realizace probíhá bez dramatických zvratů.

A zeď může zůstat zbouraná.
Nebo nezbouraná.

Podle toho, kdo tomu doma skutečně velí.