Ze života interiérové designérky: 3. Kdo tady tomu velí

Jedna z nejdůležitějších otázek mé profese nezní "Jakou barvu zvolíme?" ani "Kolik to bude stát?". Ta nejzásadnější otázka je: "Jaký je v této domácnosti rozhodovací proces."

V ideálním případě přijdu na úvodní schůzku a doma je celá sestava. Paní, pan manžel/přítel, děti, pes, někdy i rybičky, které když je objevím, sice nic neříkají, ale mám pocit, že významně koukají ve smyslu: "Jsme tady, nezapomeň na nás!" Každý má možnost se vyjádřit co si představuje, každý je od začátku nedílnou součástí procesu, a já přesně vím, na čem jsem.

Pak je tu ale druhý, také dost častý scénář.

Zazvoním. Otevře paní. Usměvavá, milá, připravená. Sedneme si, povídáme si o potřebách, představách, stylech a barvách. Po krátkém rozhovoru a nenápadném průzkumu bytu je mi jasné, že domácnost tvoří paní, manžel nebo přítel, dvě děti, pes, křeček … a ty rybičky tam někde určitě taky jsou.

"A pan manžel?" zeptám se opatrně. Budu mít možnost s ním mluvit?

Paní mávne rukou: "Tomu je to jedno. On to nechává na mně."

V tu chvíli se ve mně ozve tichý vnitřní hlas, že je třeba zbystřit.

Moje zkušenost je totiž neúprosná. Partnerovi je to jedno. Do chvíle, než vznikne finální návrh. Nebo ještě lépe, do chvíle, než se blíží realizace.

A pak se stane něco zvláštního. Muž, který "to nechal na paní", se v jednu chvíli objeví, a začne být aktivní. Najednou stojí přede mnou a říká věty jako:
"A nešlo by to tady udělat kratší?"
"Já jsem si to představoval tmavší víc… industriálně."
"A tu zeď bych možná nechal."
Tu zeď, na které jsme se po důkladné analýze prostoru, a třech diskuzích s paní rozhodly, že ji zbouráme.

V té chvíli nastává interiérový moment pravdy. Je třeba se posadit, a znova celý projekt probrat a to do detailu s panem manželem.

Proto jsem se naučila jednu důležitou věc. Snažím se pana manžela do procesu zapojit od samého začátku. Co nejvíce "nenápadně", proti jeho vůli.

"A co na to říkáte vy?" vyruším dotazem pána od počítače.
"Já? Mně je to jedno," odpoví zdvořile. "Jen mi tady nechte ten stolek na práci, " odpoví a má pocit, že tím vyjádřil všechno co mohl.

Omluvím se za svou neodbytnost bez které to bohužel nejde, a ptám dál. Na jeho představu o podlaze, o materiálech , vlastnostech materiálů , o barvách, jak moc vaří, kolik hodin denně u toho stolku pracuje. A velmi si cením jeho úsilí. Protože odpovídat cizí ženské, které se ptá na pocity, je fakt nepříjemné.

Když se všichni zapojí včas, je to ku prospěchu. Požadavky všech členů domácnosti jsou zohledněné v návrhu, tak jak to jen šlo. Rybičky spokojeně mávají ocáskem. Návrh dává smysl, realizace probíhá bez dramatických zvratů a zeď může zůstat zbouraná. Nebo nezbouraná.

Podle toho, kdo tomu skutečně velí.